V každém českém paneláku najdete někoho jiného. Rodiny se liší, však to je známo. Avšak každý panelák má takového typického dědu, který chodí venčit svého jezevčíka čtyřikrát denně, nebo rodinku s dětmi a jedním křečkem, u kterých je vždy rušno. Jejich život se stal každodenní rutinou.
Když každé ráno procházím kolem Opatovských paneláků, nemohu si pomoci a musím myslet na životy lidí okolo mě. Jak se sem dostali? Proč si vybrali zrovna šedivý, ponurý Opatov? Je sice pravda, že městská část se snaží, aby paneláky nevypadaly jako první obrázek, co vám na Googlu vyjede, když vyhledáte východní Evropa, a její domy. Ale když ráno ve tmě vystupujete z autobusu, tak jediná věc, které si povšimnete, jsou betonové bloky všude okolo vás.
Úplně si představuji, jak je šest ráno a babička Nováková vstává na první budík. Spí v světle modré noční košili a manžela má v jiné místnosti – tvrdí že to je jediný způsob, jak jejich vztah může dlouhodobě přežít. S manželem, panem Novákem, společně posnídají. Snídají rohlíky koupené den předem v Tescu na Mikulově. Avšak byli to poslední dva, a tak se paní Nováková s manželem loučí a vydává se pro další. Pan Novák vyráží zase na svou první procházku dne se svým jezevčíkem, zastavuje se před školou s cigárkem, a stěžuje si na dnešní mládež. „Co to je za módu?“ Ptá se svého jezevčíka. „To za mé doby…“ pokračuje. Mezitím paní Nováková čeká před Tescem, až se otevře. Je tu už od padesáti – první v řadě. Čas tráví přemýšlením nad dnešním nákupem. „Dva rohlíky, nebo čtyři?“ Je její první otázka. „Ale, nad čím to přemýšlím, zítra by byly už tvrdý!“ hned si odpovídá.
Odpoledne si s manželem zajdou na „jedno“ (skončí to vždy třemi) do Tandemu. Opatovský pajzl přeci nic nepřekoná! A ještě k tomu ta lokace? Takhle můžou pozorovat, jak studenti Waldorfského lycea utíkají domů, a znova si mohou postěžovat na dnešní dobu.