Ze špinavé ulice vede do hloubi křoví, jež ji lemuje, nenápadná pěšinka. Vydejme se po ní a pozorujme, poslouchejme, prožívejme, hmatejme, ciťme…
Sýkorky, břízy, květy špendlíku,
mech, houby, zpěv a štěbetání, vánek, vzdálené zvuky silnice,
měkká půda pod nohama,
svěžest,
trrr si si si,
holub hřivnáč poplašen odletí z houštiny a pak do trávy used´,
a jako klenot babočka paví oko,
spletité cestičky a suché trávy šustění, šumění, míhání,
hýření, snaha vyfotit motýla,
co se třepotá a neví kam si sednout,
a pak zrádný šlahouh ostružiny přikrytý suchou trávou,
pučící lístky lísky, buku, vrby,
cestička v houštině,
sojka mihnoucí se mezi svěže zelenými korunami stromů,
stará vrba s rozeklaným kmenem,
choroše tvoří stupínky,
křik straky,
píseň, sytě modrý modřenec, odpadky,
zvuk sešlapovaného suchého loňského listí,
seschlý šípek, co vydržel zimu.
Před očima se ti mihne ptáček, ale než se rozkoukáš, zmizí v listoví,
teplé slunce na chvíli zakryjí mraky,
abys si pak vážil více světla, které nabízí, a vskutku, pak chvíli slunce opět vykoukne a s ním se zvedá vítr,
nad hlavou ti zaskřípou větve,
ptačí zpěv ale jakoby natruc pokračuje dál
a na malé mýtince najdeš ohořelou kládku, vrba jíva, hmm, to někdo asi měl opravdu nouzi, když si přiložil jedno z nejvodnatějších dřev, co našel lesy nabízejí,
ale není se čemu divit,
vrby rostou všude okolo, dál už vede jen sotva znatelná pěšinka,
nevíš kam vede a přesto tam chceš jít?
Když skrz křoví uvidíš napnutou plachtu a hromadu přikrývek,
vydáš se opatrně zpět, vždyť není třeba rušit soukromí jiných,
mezi ostatními stromy uvidíš starou třešeň suchou bez života,
i smrt je tady zastoupena v hojné míře.
Když se mezi větvemi mihne žluťásek,
je jako sluníčko snesené na zem,
září, když se k němu skoro na kolenou plazíš,
abys zachytil jeho krásu,
ztropí si šprým a místo aby zapózoval, sedne si ti na bundu,
sosáčkem zkoumá její povrch a za chvilku opět zmizí ve stínu,
mezitím ale objevíš na své ruce drobného broučka,
který s rozhodnoostí sobě vlastní doťape až na konec tvého pravého palce, rozhlídne se, roztáhne krovky a frnk.
Tlející kmen zarostlý v houští a cesta míří ven,
ještě pár plechovek od piva a pytlík od neznámé kutilské součástky, oranžovočervené větvičky něčeho, ještě naposledy neodbytný hlas sýkory koňadry, růže, plachtící holub, drobný rozchodník a zaschlý mech a jsi venku z toho všeho.
Vítr, před kterým tě stromy chránily, je najednou vlezlejší a suchá tráva za rantlem hřište jen paroduje tu svěžest přírody, která bují o pár metrů dál.
Pro někoho jen zelená stěna, pro někoho jen stále rostoucí bordel, pro mě však něco zcela jiného,
TO naproti staré zástavbě přes silnici, za oprýskaným rantlem hřiště a uschlou trávou.
Fotografování, příroda, zpěv, politika i umění a vlastně všechno ostatní, to jsou věci co mě baví