10. 3. 2025 kolem čtvrté hodiny odpolední žije sál KD Barikádníků čilým ruchem, Orgomafiáni (organizátoři akce i samotné městské hry Mafie) pobíhají z místa na místo a zběsile dokončují přípravy stánků, výzdoby i programu. Na pódiu probíhají zkoušky úvodního představení i zvukové a nasvětlovací zkoušky kapely, herci se převlékají do více či méně dobových kostýmů a atmosféra se pomalu mění s ubíhajícím časem v napjaté očekávání. v 19:00 se dveře sálu otevírají veřejnosti.
Dovnitř proudí dav, který již dnes na ulici neuvidíte, mladí páni, ještě studenti, v dlouhých kabátech a černých kloboucích, ale i dámy v saku nebo dlouhé sukni. Některé postavy jsou podivné, mají zahalené obličeje kuklami nebo velké černé brýle, přicházejí nepoznáni a chtějí tak také odejít, i to je herní taktika. Kolem stánků s úkoly je živo, účastníci vyplňují slepou mapu Prahy, zadávají údaje z herní karty nebo zkoumají grafy minulých ročníků. Plněním úkolů mohou účastníci získat bílou rukavičku, klíčový artefakt pro celou hru.
Ve 20:00 startuje úvodní divadlo, a i přes velké amátérství celého souboru se daří tu a tam v publiku vyvolat smích. Děj popisuje, jak se malý mafiánek omylem dostane do opravdového mafiánského doupěte a jak se s místními živly vypořádá. Závěrečný rap battle i přes zapomenutý text donutí dav se smíchem zatleskat celému představení. ,,Za mě to bylo hoodně promakaný, super atmosféra a tak. Divadlo bylo hodně fajn, já jako klavírista jsem teda musel ocenit Pípův talent na piáno, ale celkově to bylo dobře připravený a sehraný…” řekl o úvodním srazu účastník hry Jan.
Poté následuje samotné vysvětlování pravidel celé hry velkým Donem Volfattim. Po četném množství dotazů ke kličkám v pravidlech, které jsou hlavním organizátorem jedna po druhé zodpovězeny, je cca ve 21:40 sraz oficiálně rozpuštěn a část davu se přesouvá do nedalekého podniku oslavit úspěšné zahájení hry. (První lov však může začít až ve 4:44 následujícího dne).
U východu mafiáni obdrží každý černou obálku s červenou pečetí podsvětí a uvnitř informace o své první oběti, kterou se v následujících týdnech vydají lovit do změti pražských uliček. Lidé se rozhlížejí a snaží se naposledy zapamatovat obličeje lidí v okolí, jakákoli znalost se bude hodit. Dveře sálu opouští s pocitem narůstající paranoie, která je až do jejich herní smrti, někdy během příštího měsíce, neopustí.
Stopuju, ale zatím jen svoje myšlenky, lezu, spím, jím nebo se nahlas směju…