Jaro je konečně tu a s ním i začátek turistické sezóny, což je pro naši rodinu zapálených výletníků velká událost. U nás jsou totiž výlety otázkou cti; neuběhne víkend, kdy by alespoň část z nás nevyrazila do lesů, na louky nebo prostě kamkoli ven. Nejraději ale máme chvíle, kdy můžeme na túru vyrazit společně. Jakmile se naskytne ta výjimečná příležitost a všech pět se nás o víkendu sejde, můžete si být jisti, že doma dlouho nepobudeme a okamžitě vyrazíme do přírody. Tyto rituální rodinné výpravy mají svá nepsaná pravidla a každý v nich hraje svou specifickou roli.
Má matka je hlavní plánovačkou. Má rozhodující slovo v otázkách „kudy“ a „kam“. Musím uznat, že je v tom velmi talentovaná a disponuje zvláštní superschopností: pod jejíma rukama se i nenáročná desetikilometrová procházka dokáže změnit v pětadvacetikilometrovou túru a běžné hřebenovky jakýmsi zázrakem vykážou převýšení dva tisíce metrů.
Můj otec je především zásobovač. Obvykle ve chvíli, kdy najíždíme na dálnici a už je to stejně jedno, se hlasem zastřeným obavami zeptá, zda máme dostatek vody. A to i přesto, že do batohu k první a druhé lahvi pro jistotu přidal ještě třetí a čtvrtou.
Já sám se obvykle ucházím o post hlavního baviče. Většinou to dopadá tak, že po prvních třech stovkách metrů a třech nepovedených vtipech má zbytek rodiny chuť nechat mě u prvního rozcestí, které potkáme.
Cílem našich výprav jsou nejčastěji odlehlá místa, neboť z masové turistiky nám všem tuhne krev v žilách. Davům se vyhýbáme a túry plánujeme do co nejopuštěnějších končin – a pokud už zamíříme na frekventovanější místo, tak jedině za hustého deště. Naše „davová fobie“ ještě zesílila po loňském létě, kdy jsme zavítali do Adršpašských skal. Nerad bych ten neblahý zážitek rozváděl, protože chvíle, kdy jsme tam bojovali o holý život, mě ve snech straší dodnes.
Stačí říct, že jsme holt nebyli jediní, komu se ten nápad líbil. Situaci navíc nepomohla skutečnost, že jsme celý okruh skalním městem – plný těch nejužších úžin a nejstrmějších žebříků – absolvovali v protisměru.
Škála věcí, které mě zajímají je tak pestrá, že by bylo téměř nemožné ji zde celou vyjmenovat. Stačí vědět, že si s vámi o čemkoliv rád popovídám.