V životě každého z nás přijde jednou chvíle, kdy si připadáme naprosto bezmocní. Zkoušíme trpělivě čekat, nasadíme lehké domácí léky, později třeba homeopatika, nakupujeme ortézy, zkoušíme zaručené lektvary našich babiček a všelijaká zaříkávání, nebo dokonce hledáme hodiny léčebné eurytmie v našem okolí, ale nic nezabírá. V tu osudnou chvíli, kterou jsme tak dlouho oddalovali, si uvědomíme, že návštěva lékaře je víc než žádoucí. Ti odvážnější vyrazí do institucí jako například FN Motol a doufají v dobrodiní tamních lékařů, ale ostatní se rozhodnou pro návštěvu instituce více lokální, třeba polikliniky.
Taková poliklinika je místem odpudivým. Dlouhé, špatně osvětlené chodby vymalované vybledlými barvami plné zkroušených lidí a věčně zamračeného personálu. Když se člověku po nekonečném bloudění těmi neznačenými chodbami podaří konečně dostat do správné čekárny, zamrazí ho u srdce. Nevzhledný sál doslova přeplněný polospícími a na nejpodivnějších místech obvázanými lidmi. Někteří, ti co už v čekárně patrně strávili mládí, se stačili poznat do té míry dobře, že je nacházíme pohroužené do intimních rozhovorů o domácích mazlíčcích kamarádů, nebo o oblíbené restauraci na Italském předměstí, nebo zkrátka prostě o čemkoliv, co aspoň na chvíli odvrátí pozornost subjektů od nepohodlných sedaček, horka k udušení a toho nejpomalejšího doktora pod sluncem. Tento všemi tak žádaný pán přijde, ačkoliv na dveřích ordinace má napsán začátek ordinační doby ve čtyři hodiny, obyčejně kolem čtvrt na šest, v davu to začne vřít. Zkušení pacienti vysvětlují nováčkům, že zásadní je pořadí, oni totiž přišli už kolem poledne, aby se ujistili, že budou na řadě jako první. Další člověk si tedy musí zapamatovat barvu trička, tón hlasu a umístění svého předchůdce, aby byl později schopen obhájit svou pozici. Čím víc lidí je v čekárně, tím těžší úkol má nově příchozí, přičemž introverti zde prakticky nemají šanci. Při příchodu je totiž nutno pronést znělým hlasem kouzelnou formuli, což není věc nijak lehká. Celá čekárna se na vás otočí a s nevyřčenou otázkou v očích na vás mlčenlivě zírá a vy si uvědomujete, že vám úplně vyschlo v krku a špatně se vám dýchá. I přes to otvíráte ústa a odkašlete si. “Promiňte, kdo je tady poslední?” pronášíte do absolutního ticha a atmosféra se uvolní, protože usměvavá paní v rohu se přihlásí, čímž vás oficiálně pasuje do pozice člena čekací komunity a vy víte, že od této chvíle ji nesmíte za žádných okolností spustit z očí, ať se stane cokoliv-ona je vaší vstupenkou do ordinace, jen až po jejím odchodu vám bude svatyně otevřena. Najdete si místo s dobrým výhledem na onu ženu, když máte to štěstí, někde v davu je volná tvrdá plastová židle, kam nenápadně zaplujete a snažíte se působit neproblémově a seriózně a samozřejmě jste odhodláni splnit své nově nabyté povinnosti a na otázku nového příchozího se poslušně přihlásit. To je ta chvíle, kdy člověk prožije pocit zadostiučinění, protože tím jste oficiálně tomuto amatérskému bratrstvu dokázali svou loajalitu a můžete na sebe být řádně hrdí, teď už vám vaše místo nikdo nesebere. Když už máte ale pocit, že doktor za dveřmi patrně ještě dospává včerejší směnu, otevře se a na přeplněnou a vydýchanou chodbu vykoukne uhlazená sestřička a s mírně cizím přízvukem pozve dál prvního pacienta. Věci se dávají konečně do pohybu a vy obyčejně přijdete po čase na řadu. Váš neduh je tak po čase zdolán a vy neohroženě vstupujete vstříc nehostinnému světu…
Nebo máte smůlu a, stejně jako mě při mé poslední návštěvě lékaře, je vám sestřičkou taktně oznámeno, že pan doktor pokračuje v ordinování v jiné ordinaci. Jako mátožný stín se pohybujete neznámými a nekonečnými chodbami vláčeni davem a když se zastavujete u daných dveří, zjistíte, že máte problém: zde už také vznikla značná fronta nedočkavců, a jak teď to posvátné pořadí dodržíte? V takovou chvíli vstane ten z vás s největší zkušenosti u lékařů, se znělým hlasem a vzbuzující dostatečný respekt a chopí se iniciativy. Všichni mlčí a snaží se být mu co nejvíc nápomocní, má to ale háček, protože jen málo z lidí si pamatuje přesný čas svého příchodu a tak jste nuceni se smířit s tím, že se nechtěně propadnete ještě o pár příček dál v pořadníku. V tom se z davu ozve druhý hlas, většinou staršího člověka, který cítí, že atmosféra v čekárně by se dala krájet a rozhodne se svým přitlumeným, konejšivým hlasem okolní nervozitu uklidnit ujištěním, že na všechny se řada dostane, protože když už je pan doktor tady, přijme vás klidně i ve tři hodiny v noci a emoce se vyostřují. Většina lidí se jen usměje a předstírá úlevu, i když jejich oči vypovídají o zoufalství a zkažené náladě, být tu až do tří v noci, no výborně, s tím určitě počítali. Některým v tomto boji však už přetekly nervy a došla trpělivost a opouštějí čekárnu poraženi, obvykle v ještě zuboženějším stavu, než před příchodem. Znovu nastane chvíle chaosu, ale nakonec po stanovení zase nového pořadí se vše uklidní. A když vydržíte dost dlouho, skutečně se dostanete na řadu. Zde ale nastává další otázka a to, zda vám bude skutečně umožněno žít ve zdraví a pokoji, nebo odejdete s prázdnou, může se stát, že když vás sestřička vyzve, abyste se posadili a ještě chvilku počkali a položí vám pár základních otázek, ubere se do ordinace a když se tam ocitnete i vy, chvíli to trvá, ale pak uznáte, že na toho doktora se vyplatilo počkat, protože evidentně ví, co dělá. A vy s řešením svého neduhu se vztyčenou hlavou odcházíte. Nebo máte smůlu-zase.
Já měla smůlu, protože člověk až příliš pozdě zjistí, že to, že je někdo ortoped ještě neznamená, že se vyzná ve kloubech všeho druhu, ten můj se například specializoval na kolena a ramena, ale neobtěžoval se to nikam napsat, což pro vazy v kotníku není nejlepší zpráva. Takže ano, nemoci a zranění mají různé fáze; doufání a čekání, domácí léčba, rady přátel, NÁVŠTĚVA DOKTORA. Ale pak mohou před uzdravením přijít i fáze další; zklamaní a zotavováni duševní, doufání a čekání (znovu), zoufalství, hledání nových pomocných sil s odbornými zkušenostmi,… A kdo ví, třeba někde na konci té dlouhé klikaté a špatně osvětlené životní chodby čeká uzdravení:-)
Normální holka s vášní pro hraní divadla a zájmem v řešení logických rébusů a hádanek, nebo v adrenalinových aktivitách.