,,Chtěl bych být hlasem mladých lidí a dobrým člověkem,“ říká americký model

Harrison Tablada je mladý model působící v Los Angeles. Pracoval pro značky jako Dior a v současnosti tvoří kontent na sociální média. Ve svých příspěvcích ukazuje zákulisní život modela a sdílí různé tipy a triky týkající se světa modelingu.

Pane Tablado, jak jste se dostal k modelingu?

V Americe byl Covid, takže svět byl v takovém usedlém a zvláštním bodě. Byl jsem v posledním ročníku na střední, bylo mi osmnáct a moc jsem nevěděl, co bych chtěl v životě dělat. Věděl jsem jen, že rád nosím oblečení a nerad se oblékám jako ostatní. A pak jsem náhodou objevil dokument o A$AP Rockym (americký rapper), ve kterém mluvil o tom, jak se stal prvním černošským modelem Dioru. Když vyrůstáte jako černošský muž, jediná věc, ve které si myslíte, že můžete uspět, je buď sport, nebo práce, při které nemusíte nic riskovat. A já si řekl: Aha, jsou tu i jiné možnosti než být atlet. Takže jsem začal fotit své outfity a pak jsem byl osloven přes sociální sítě. A tak začala moje modelingová kariéra.

Jaká byla vaše první modelingová zakázka a jak jste se při ní cítil?

Byl jsem hodně nervózní. Nevěděl jsem, co se děje. Nebylo to moc výdělečné, čekal jsem, že mi zaplatí víc. Byl jsem zaražený, zisk byl asi 300 dolarů a já si říkal: Tohle je všechno, co modelové dostanou? Opravdu chci být model? Myslel jsem, že vydělávají víc peněz… Ale byla to začínající rodinná značka. Když jsem dorazil, bylo to trochu stresující, ale snažili se mi to zpříjemnit, a nakonec jsem si to užil. Byl jsem sice nervózní, ale byla to zábava a byl jsem rád, že už jsem opravdový model, že jsem i přes nervozitu udělal ten první krok, abych se přiblížil ke svému snu. Že se ten stres vyplatil.

Plánujete být modelem celý život? A pokud ne, o jakou kariéru budete usilovat?

To je dobrá otázka. Pokouším se nezabývat se tolik budoucností, ale určitě bych se modelingu rád věnoval, dokud to půjde. Opravdu se ale snažím nekoukat tolik dopředu, protože jsem z toho trochu nervózní. A co se týče jiné kariéry, chtěl bych být hlasem mladých lidí a dobrým člověkem, ukazovat vždycky tu pozitivní stránku věci. Ale pokud se bavíme o „skutečné kariéře“, teď dělám hudbu, baví mě vytváření kontentu na sociální sítě, natáčení videí… určitě něco veřejného, co může hodně lidí vidět, umění, ale jednu konkrétní cestu teď nezvládnu vybrat. Možná budu modelem navěky, uvidíme.

Musel jste někdy změnit svůj vzhled kvůli focení?

Ne a nikdy bych to neudělal. Připadalo by mi to jako zrada mého přesvědčení a toho co hlásám, totiž, že lidi mají být sami sebou. Svůj vzhled jsem nikdy nezměnil. Samozřejmě jsem měl třeba jiný účes, ale nikdy neudělám nic, co by mi nebylo komfortní nebo co by se mi nelíbilo. Vím, že teď je pro modely s copánky (HT má zapletené tzv. box copánky, je to typický účes pro lidi se silně kudrnatými vlasy) těžké sehnat práci, agentury mají radši přírodní vlasy, ale já si to budu dělat po svém, roztočím to i s copánky a pokusím se posunout hranice vpřed, protože si myslím, že by to mělo být stejně různorodé, jako je to teď i ve velikosti modelů. Musí to být různorodé, protože černoši jsou různí. Ne každý černoch je z Afriky, jsou tu Afroameričani, jsou tu černoši žijící ve střední Americe. Nikdy bych nezměnil svůj vzhled, protože bych tím zaprodal sebe a lidi, co vypadají jako já.

A byl jste někdy požádán o změnu svého vzhledu?

Myslím, že jediný šílený zážitek, co se týče vzhledu, byl na jedné show v Paříži. Právě jsem dostal tu práci a oni chtěli, abych si odbarvil vlasy na blond. Když se na to teď dívám zpátky, nebylo to zas tak šílené, protože bych se potom mohl přebarvit zpět na černo, takže jsem to možná měl vzít. To byl asi největší extrém, odbarvit se na platinovou blond, ale já to tehdy odmítl.

Máte životní motto, kterým se řídíte?

Mám dvě. Jedním z nich je rčení, které mi vždy říkal táta, když jsem byl malý. Znělo asi takhle: „Každý den je nový začátek. Možná dnes neuspěješ, ale zítra to můžeš zkusit znovu – a napravit své chyby.“ Druhým mottem, kterým žiji, je věta: „Posledních pár let ve střední třídě.“ Vnímám to tak, že lidé žijící ve střední třídě se často smíří se svou situací a necítí potřebu usilovat o víc. Já, jako příslušník střední třídy, jsem vždy viděl možnost zlepšení; proto se tímto mottem řídím.

Jaký je největší módní zločin, kterého jste se kdy dopustil?

Upřímně si myslím, že většinou dokážu svým swaggem (swagg = označení módního stylu z 90’ let, vyjadřující sebevědomí člověka se svým stylem či chováním, bez ohledu na názory ostatních) hodně. Takže za svůj nejhorší módní zločin, kterého jsem se dopustil, považuji nejspíš kombinování dvou různých značek jako např. Adidas ponožky s Nike botami. Nic šíleného.

Co si myslíte o lidech, kteří se striktně drží jedné estetiky?

Myslím, že tím lidé o hodně přichází. Je to jako poslouchat jen jeden žánr hudby, nebo se přátelit jen s jednou specifickou skupinou. Na tomto světě je spousta věcí, které jsou neustále tvořeny, proto je podle mě škoda neobjevovat a neprozkoumávat různé směry.

Podlehl jste někdy nějakému mikrotrendu (oděvní nebo estetický prvek, který je v módě několik týdnů, obvykle na platformách jako TikTok)?

Nikdy jsem se na žádný trend nepodíval a neřekl si, že se jím budu odteď orientovat. Někdy nosím něco, co začne trendovat nebo už je trendem, ale nikdy to nedělám kvůli popularitě. Proto se má odpověď může zdát poněkud nejistá, protože je tu spousta trendů, které se neustále objevují a mizí. Někomu by třeba mohlo mé nošení baggy kalhot připadat následováním micro-trendu, ale důvod je prostý, líbí se mi to.