Možná to znáte, ve čtvrtek večer pocítíte neovladatelnou touhu vyrazit někam do přírody. Například na chatu. A začnete přemýšlet, jak se tam na zítřek večer vypravíte.
A v tomto bodě to začíná. Tedy, pokud nemáte určité jiné možnosti jako například vlastní auto a řidičský průkaz, spřízněného vlastníka auta, helikoptéru, osobní tryskáč, psí spřežení atd.
Teď začíná jít do tuhého, vypadá to, že svůj život a běh dalších událostí budete nejspíše muset svěřit do rukou dopravce, v horším případě státního dopravce. Pětihodinovou cestu vlakem, s šesti přestupy, předem raději zavrhnete. A tak vám nezbude nic jiného než se obrátit na dálkovou autobusovou dopravu.
Rozhodnete se tedy si přes internet zakoupit jeden online lupen. Hodinu vám trvá, než se zorientujete na webových stránkách se zajímavou a originální grafikou, vámi zvoleného dopravce. Stěží naleznete volné místo, ale nakonec si nějaké zdařile zarezervujete. Malé vítězství v dlouhém boji je tedy za vámi.
Tak, teď máte klid. Ale ne na dlouho. V pátek odpoledne se vrátíte ze školy/zaměstnání, doma naházíte, do krosny nějaké nezbytnosti a možná pár zbytností- a vydáte se na strastiplnou cestu. Plánovaný půlhodinový předstih byl samozřejmě zruinován cukáním se ve večerní dopravní špičce, v autobuse narvaném lidmi, s řidičem, který zřejmě zvolil strategii jízdy brzda, plyn, brzda, plyn…
Na nádraží se vyřítíte z jednoho autobusu, a poté se zmateným pobíháním a blouděním, dostanete k autobusu druhému. Přesně za pět minut dvanáct. Omluvíte se řidiči, před obličej mu strčíte online lupen. Poděkujete. Vyprovázeni nevrlými poznámkami a pohledy se potácíte uličkou.
Nakonec získáte místo, úplně vzadu, mezi starou paní, která se každou chvíli dotazuje, která bude následující zastávka, jelikož jí sluch ani zrak neslouží nejlépe, a upovídaným, bodrým padesátníkem, velkého vzrůstu do všech směrů. Usadíte se a autobus vyjede. Dokud jedete po dálnici, zdá se být vše docela v klidu, sice se ve předu někdo s někým hádá, ale stařenka s upovídaným pánem si vystačí docela bez vás, jen občas chtějí něco přetlumočit. Když ovšem vjedete do města, začíná to být zajímavé. Autobus jede zatáčkou, je tak dlouhý, že ji zabere celou. Z protisměru se najednou vyřítí další, naštěstí prázdný, zadupne brzdu, a setrvačností, vysklí vašemu autobusu vnější vrstvu, okna. Nastává období velkého chaosu, které trvá tak půl hodiny, kdy pan řidič kamsi odejde. Spousta lidí autobus opustí, vy vyčkáváte, nenašli jste žádný jiný adekvátní spoj, i když jste asi měli raději jet nějakým neadekvátním. Řidič se vrátí a sdělí: „Já to dojedu.“
Autobus zdárně vyjede ze zatáčky, až na to že zrcátkem rozhoupe dopravní značku. Řidič je nejspíše rozrušen více než před tím, to se také odráží na způsobu jeho jízdy. Okno se sype a najednou ze zatáčky vyjede nákladní auto- vozy se vyhnou s milimetrovým rozestupem. Potom ještě málem přejedete dva lidi a málem se srazíte s osobním autem na kruhovém objezdu.
Když z autobusu nakonec vystupujete, ukáže se to jako velmi účinná terapie, uvědomíte si, jak skvělé je, že pořád žijete. Celí a zdraví.
Střídavě žiju a přežívám.