Filip Schätz je už několik let aktivním dobrovolníkem. V rámci své dobrovolnické činnosti se snaží pomoci slonům a dalším ohroženým druhům ve střední Africe prostřednictvím programů, jejichž nedílnou součástí je zapojení a rozvoj místních komunit. Jeho práce spočívá v tom, že se na místě aktivně účastní a pomáhá s organizací projektů neziskovce Save Elephants. Takto se do Afriky vydal šestkrát a strávil v ní tak už více než rok svého života. Zároveň je studentem na Univerzitě Karlově a je stále aktivním skautem. Jak to všechno zvládá a co jeho práce obnáší?
Už několikátý rok působíš v neziskové organizaci Save Elephants (dále jen S.E.; pozn. red.), na co se organizace S.E. zaměřuje a co je jejím cílem?
Organizace S.E., jak už název napovídá, se zaměřuje na ochranu slonů ve střední Africe. Když se bavíme o střední Africe, tak se bavíme o Čadu, Kamerunu a Republice Kongo. Začínali jsme tím, že jsme se zabývali především ochranou slonů, jenže přírodu je nutné brát jako celek, a tak se věnujeme i ochraně dalších kriticky ohrožených zvířat, jako jsou gorily či šimpanzi.
Čím jsou sloni ohroženi a proč je důležitá jejich ochrana?
Aktuálně je pro slony ohrožující to, že v Africe dochází místo. Na rozdíl od zbytku světa nejsou lidé v Africe ještě v takovém počtu, v jakém by mohli být. Růst populace tudíž stále pokračuje a čím více lidí je, tím více místa potřebují a přetvářejí přírodu na kulturní krajinu. Během minulého století byl velký problém obchod se slonovinou, kdy se sloni ve velkém vybíjeli. V dnešní době to sice není takový problém, i když jsou kvůli ní stále loveni, více se však loví kvůli tomu, že škodí na políčkách.
Sloni jsou něco, čemu říkáme ekosystémoví inženýři, u nás z ekosystémových inženýrů můžeme znát třeba bobra. Jsou to organismy, které dokážou přetvářet krajinu. Sloni udržují bezlesí v savanách, což je důležité pro spoustu rostlin a živočichů, kteří jsou na něj vázáni. Takže sloni přirozeně udržují dynamiku. Bez nich začne krajina zarůstat a přestane být pestrá. Zároveň jsou sloni důležití pro disperzi semen, takže když zmizí slon, zmizí spousta dalších druhů.
Jak konkrétně slonům pomáhá organizace S.E.?
Jak jsem říkal, slonům dochází v Africe místo, a právě proto se věnujeme a řešíme čím dál tím častější konflikty slonů a lidí. To znamená, že máš políčka, na která chodí sloni, a lidé jako nejsnazší řešení vidí to, že si obstarají pušku a toho slona zastřelí, nebo mu jinak ublíží. Tím, že zavádíme opatření, jako jsou elektrické, včelí nebo chilli bariéry, držíme slony v jiných částech krajiny, které jsou stále pro slony úživné. Ale sloni jsou samozřejmě chytří a když si mají vybrat mezi tím, jít na pole a najíst se tam kukuřice, nebo procházet krajinou a hledat potravu tam, tak si samozřejmě vyberou to jednodušší. Díky bariérám políčka ochráníme a sloni zůstanou ve volné krajině hledat to, co je pro ně přirozené, a lidé mají ke slonům najednou o trochu lepší vztah. To je jedna věc. Zároveň se snažíme bojovat proti obchodu se slonovinou – například čas od času vylákáme nějakého překupníka slonoviny a pak ho necháme zatknout. Když se rozbije řetěz překupníků, tak to taky pomůže, protože když zatknete velkého překupníka, tak sice má nějakou svoji síť dodavatelů, ale ta síť se většinou rozpadne, protože vesničan, který zabije slona, to pak nemá jak prodat.
Jak mohu činnost S.E. podpořit?
S.E. můžete podpořit finančně – samozřejmě, organizace potřebuje finance na svůj chod – ale dá se podpořit i tak, že se zajímáte o naše aktivity, chodíte na naše události, případně nejjednodušší pomoc je sdílet naše příspěvky, šířit osvětu a mluvit o těchto tématech. Zároveň, kdybyste chtěli pomoci přímo slonům, nejen třeba skrze nás, tak se můžete zamyslet nad tím, jak funguje globalizovaný svět. Dám příklad: mobilní telefony obsahují zlato, a třeba v Kongu je velký problém právě i nelegální těžba zlata, která se dotýká nejen slonů. Když si budu každý rok kupovat nový telefon, je to neudržitelné a nepřímo se podílím na drancování přírody. To samé platí i pro palmový olej, kdy palmové plantáže nahrazují pralesy v Kongu. Takže je dobré si uvědomovat, jak je svět propojený a že třeba nějaké moje aktivity mohou mít dopad i na druhém konci světa. Samozřejmě to chce změnu zaběhlého přístupu, ale když se nad tím budou lidé zamýšlet a budou o tom mluvit, tak vlastně i ta malá změna u jednotlivce může znamenat velkou změnu na konci řetězce.
Jak ses k dobrovolnictví dostal? A proč ses rozhodl zrovna pro tuto organizaci?
K dobrovolnictví jsem se dostal skrz Junáka automaticky. Po pěti letech, co jsem byl u skautů, jsem se začal aktivně věnovat mojí družince a dobrovolničení v rámci oddílu, takže mi odjakživa dobrovolničení přišlo jako něco normálního. Po dokončení střední školy jsem se rozhodl, že svůj zbylý volný čas věnuji aktivitám zaměřeným na ochranu přírody. Takže jsem se přihlásil do organizace CCBC (Czech Coalition for Biodiversity Conservation; pozn. red.), která sdružuje české neziskovky, jež chrání biodiverzitu po celém světě, a skrz ni jsem se dostal k S.E.
Co tvoje dobrovolnictví obnáší?
Dobrovolničit jsem začínal jako terénní asistent projektu. Dostal jsem se do kontaktu s Arturem (Arthur F. Sniegon, zakladatel a koordinátor Save-Elephants z. s.; pozn. red.) a hned, jak to bylo možné, jsme odjeli do Afriky. Ze začátku to vypadalo, že by to mohlo zůstat na bázi spolupráce v rámci jednoho uceleného projektu, ale protože mě to nadchlo a práce s místními komunitami mě baví, rozhodl jsem se, že v tom budu pokračovat. Moje práce obnášela hlavně ze začátku terénní část, plánování projektu, a teď je to i shánění financí a udržování organizace a jejích vztahů s veřejností.
Co pro tebe bylo ze začátku nejtěžší?
Protože sídlíme ve frankofonní části Afriky, řekl bych, že jedna z výzev byla naučit se francouzštinu. Do Afriky jsem jel poprvé s naším hlavním koordinátorem, dva měsíce před odjezdem jsem hrál Duolingo, protože to bylo naplánováno dost narychlo. Takže jsem se musel dorozumívat rukama nohama, protože Arthur po měsíci odjel a já tam byl sám s čadskými kolegy. Zároveň na člověka dolehne, že je měsíc sám někde, kde mu nikdo nerozumí, kde nemá s kým si pokecat tak, jak by chtěl. Takže to byla určitě ze začátku největší bariéra, velká výzva, ale momentálně už zvládám francouzštinu mnohem lépe.
Co pro tebe bylo zatím nejsilnějším zážitkem v rámci tvé dobrovolnické činnosti?
Pozitivní zážitek a ta věc, na kterou jen tak někdo nezapomene, byla, když jsem poprvé viděl samotné slony v Africe, což se zdá jako docela triviální věc — že přijedeš do Afriky a hned tam někde uvidíš slona, ale není to tak. Takže to byl unikátní zážitek: vidět ta zvířata, kterým ses chtěl věnovat, a vidíš je poprvé, vidíš, jak jsou majestátní, a vidíš je ve volné přírodě. Ale zároveň takové pěkné zážitky jsou často s těmi lidmi v místě, kde již děláte dohromady nějaký projekt, a vidíš, že ti lidi o ten projekt, co s nimi děláš, mají zájem. Třeba když jsme měli naposledy projekt v Čadu, hodně na mě zapůsobilo, když jsme měli na papíru napsáno, kolika lidem to pomůže, a pak teprve když ty lidi vidíš a vidíš, že jich není zas tak málo, řekneš si třicet, ale vidíš, že je to třicet žen, což znamená třicet rodin, a najednou je to mnohem více lidí, a vidíš masu těch lidí, na člověka to dopadne. Vidíš, že ti lidi jsou zainteresovaní v tom projektu a že to má nějaký dopad. Vidíš aktuální výsledek, zapojení. V tu danou chvíli to má takový náboj, kouzlo, a najednou máš pocit, že to neděláš jen tak.
Od dětství jsi chodil do skautu. Jsou pro tebe dovednosti a zkušenosti, které si získal ve skautském oddíle při tvé práci oporou?
Ano, ano, určitě jsou. Když přijedu do Afriky, kde žijeme v docela náročných podmínkách, tak je to pro mě jako když jedu na tábor, je to vlastně úplně to samé. Člověk se myje v kyblíku a chodí na záchod do lesa. Zároveň se musí naučit rychle pracovat s týmem a umět ho vést, a někdy, když tam zavádíme nové technologie nebo postupy, tak ty lidi učíš od začátku podobně, jako když učíš skauty novou dovednost. Takže zkušenosti z vedení oddílu se často uplatní i tam. Určitě je moje praxe v Junáku něco, na co se často odkazuju.
I přes to, že je tvoje práce je nejen časově náročná, dál studuješ obor ekologie na katedře biologie Univerzity Karlovy a vedeš roverský kmen (skautský oddíl, věková kategorie 15.-18. let), jak to zvládáš?
V poslední době je to trošku těžší, protože dělám celkem náročnou diplomovou práci, ale když jsou to věci, které tě baví, tak se ten čas najde. Občas na úkor něčeho jiného, třeba Instagramu, nebo nemám tolik času na roverský kmen, ve kterém ale dokážu tu práci delegovat. Takže i když to může vypadat náročně, ve výsledku to zas tak náročné není. Nějak se to zkrátka zkoordinovat dá a dá se to i stíhat.
Dokážeš říct, o co tě dobrovolnictví obohatilo?
Dobrovolnictví mě určitě obohatilo tím, že jsem v rámci něj hodně cestoval, takže se člověk zbaví spousty předsudků a pozná nové kultury, třeba tu africkou, jako čadskou, kongžskou, islám a tak dále. Myslím, že to boří spoustu stereotypů a člověk zjistí, že lidi jsou všude úplně stejní. Zároveň je to ucelené vedení projektu, na které si člověk musí sehnat peníze, vyplnit grantovou žádost a pak spravovat finance a všechno další. Je to administrativní činnost, která se potom, ať už v neziskovém sektoru nebo ve vědě, určitě dá znovu uplatnit. Zároveň překážky, jako je třeba jazyk, přinášejí další výzvy, a jakmile je člověk zvládne, zjistí, že se nemá čeho bát, a třeba se naučí i to, nebát se dělat chyby, nebát se myslet „big“, jak se říká, myslet ve velkých nápadech a zkusit je realizovat. Nebát se tak, jako kdyby předtím neměl žádné zkušenosti s tím, že dokáže něco udělat.
Plánuješ ve své práci pokračovat dál?
Na začátku bych byl hrozně rád, kdybychom se jako organizace dokázali nějak profesně posunout, abych z toho něco měl a nemusel si všechno platit. Ale záleží to na různých faktorech, takže i tak v tom dobrovolnictví určitě plánuju pokračovat dál, protože právě teď v Čadu máme spoustu úžasných místních lidí, kteří nemají příležitosti dostávat se k projektům, nebo většinu příležitostí mají díky mé práci. Vlastně cítím zodpovědnost – snažit se stahovat tam ještě nějaké finanční prostředky, nějaké nápady, nějaké know-how, a pomoct těm lidem, kteří jsou ve výsledku hrozně schopní a jen žijí na místech, kde nemají prostor pro to se rozvíjet. Takže si myslím, že tohle mě v tom ještě drží – ještě tam chvíli setrvat, ještě vymyslet nějaké projekty, aby to bylo udržitelnější a aby ty projekty mohli do budoucna ti lidé dělat sami. Takže to jen tak neopustím.
Komu bys dobrovolnictví doporučil a co bys lidem, kteří nad ním uvažují, vzkázal?
Určitě je dobré to zkusit. Dobrovolnictví přináší hodně prostoru k tomu, chopit se něčeho a získat zkušenosti z něčeho, co byste rovnou placeně nedostali. Asi by se někdo hned po střední škole nedostal na pozici koordinátora komerčních projektů. Ale jakmile člověk začne dělat dobrovolnickou činnost, sbírá ty zkušenosti, může si je dát do životopisu a zároveň bude mít samotné zkušenosti, které potom jednoduše přetaví do budoucí práce. Myslím si, že dobrovolnických zkušeností je na výběr spousta, takže si každý vybere tu, kterou chce. Jestli chci být slavný youtuber a budu dělat někomu sociální sítě, vyzkouším si to na sociálních sítích neziskovky, která má nějaký dosah a prostředky na to, abyste si pohráli s reklamou. Když budu dělat neziskově nějakou činnost pro fotbalový tým, tak se díky tomu dostanu do dalších struktur fotbalového světa. A určitě si v rámci toho člověk získá hromadu kontaktů, které pak zase může využít v budoucím životě, pokud dělá v odvětví, které ho zajímá.
Fotografování, příroda, zpěv, politika i umění a vlastně všechno ostatní, to jsou věci co mě baví