“Mám ze svého těla trochu strach, protože moje tělo vytvořilo rakovinu.“Alžběta Hornová je silnou ženou, která si prošla nelehkou nemocí v nelehkém věku. Je jí 15 let a je v prvním ročníku SŠ. Její osobnost je rozmanitá a kreativní. Ráda vyrábí, píše a toulá se po lese.
Jak jsi přišla na to, že máš rakovinu?
Zničehonic jsem přestala menstruovat. Trvalo dlouho, než jsme to začali řešit a než jsme se dostali na dětskou gynekologii. Po několika kontrolách mi našli nádor na vaječníku, kterej mi odoperovali. Po histologii zjistili, že je zhoubnej, a že mám rakovinu.
Jak postupovala léčba?
Po tom, co mi ten nádor vyndali, jsem se dozvěděla, že mě čekaj tři cykly chemoterapie. To fungovalo tak, že jsem vždycky byla tejden v nemocnici, kde jsem byla napojená na kapačku a pouštěli mi tam tu chemoterapii a pak jsem vždycky byla dva tejdny doma a odpočívala jsem. Takhle to bylo celkově třikrát.
Pojily se s tím i nějaké další operace? Mohla bys to rozvést?
Nejdřív tvrdili, že ty tři cykly chemoterapie jsou spíš preventivní, a že v tom mym těle neviděj, že by tam ta rakovina byla někde rozšířená. Přesto se potom, co jsem podstoupila chemoterapii rozhodly mi vyndat uzliny z břicha, protože by tam mohla bejt rozšířená ta rakovina. To bylo čistě preventivní. Ještě mě čeká operace štítný žlázy, která nesouvisí přímo s rakovinou, ale s moji genetickou predispozicí k tvorbě cyst, kterou mám v krku, ve štítný žláze, a i to ovlivnilo to, že jsem měla nádor na vaječníku.
V čem všem tě rakovina omezila a na jak dlouhou dobu?
Rakovina začala ovlivňovat můj život už ve chvíli, kdy mi našli ten nádor, kdy jsem musela začít podstupovat strašně moc různejch vyšetření a čekalo se na to, než budu moct mít operaci. Následně, co jsem zjistila, že tu rakovinu mám, to ze začátku byl hodně velkej šok, a i jenom to zjištění, že jsem nemocná mě hodně izolovalo od ostatních. Měla jsem pocit, že pro to nikdo nemá pochopení. Prostě jsem se necejtila dobře v různejch kolektivech. Když začala léčba, tak jsem musela přestat chodit úplně mezi lidi, protože v tu dobu jsem měla oslabenou imunitu.
Jak dlouho ta „větší“ izolace trvala?
Překvapilo mě, že to trvalo hodně dlouho i po ukončení léčby. Třeba další dva měsíce jsem musela nosit roušku v MHD. Celkově jsem se musela chránit a izolovat od společnosti pět měsíců. Nemohla jsem dělat věci co mě bavěj, a který mi normálně přinášej radost. Ta sociální izolace a psychický trápení jsou s léčbou spojený. Hodně dlouho mi nebylo dobře a nebyla jsem spokojená. I teď mě to psychicky ovlivňuje. I když mi léčba už skončila, tak je pro mě těžký se socializovat.
Jak rakovina ovlivnila tvé studium?
Já jsem teďka v prváku, takže to byla taková výjimečná situace. Vlastně asi tři tejdny po tom, co jsem nastoupila, jsem byla diagnostikovaná a najednou se můj život úplně změnil. Myslela jsem si, že když budu doma, tak zvládnu dělat hodně školy, což ve finále nebyla moc pravda. Čistě protože dělat školu z domova není moc motivující, natož když máte pocit, že váš život trochu poztrácí nějakej smysl nebo tak. Máte i tak málo energie, takže ji budete radši věnovat něčemu jinýmu, něčemu, co víte, že vás naplňuje. Naštěstí jsem měla učitele, který pro to měli velký pochopení a nechali mě dodělat jenom nějaký nezbytný věci. Za to jsem určitě vděčná. Teď jsem se vrátila asi před měsícem do školy a ze začátku jsem určitě nedokázala chodit na celej den. Je to sociálně vyčerpávající, protože jste zvyklý bejt doma a najednou je tam strašně moc lidí. S učením nemám takovej problém. Zvládla jsem se do toho vrátit, ale v Motole se dělaj kognitivní testy, který vám udělaj na začátku a na konci léčby, a pak porovnávaj, jak jste schopný se soustředit. Zjevně se stává, že lidi, který jsou po delší léčbě, s tím můžou mít problém. Mně ten test dělali taky, ale ještě nemám výsledky.
Co ti nejvíc pomáhalo po psychické i fyzické stránce?
Určitě mi pomohla podpora lidí kolem mě, protože spousta lidí tu pro mě bylo, i když to bylo hodně těžký. Chodili za mnou třeba domů a tak. Zároveň pro mě bylo super, že od vždycky hrozně ráda vyrábím, a to byla přesně taková aktivita, kterou jsem mohla dělat, když jsem byla doma. To mi hodně pomohlo. Přijde mi hodně zajímavý, že se nedávaj prášky na bolest domů. Dostává se chemoterapie a v průběhu, kdy ji dostáváte, vám dávaj prášky, aby se vám nedělalo špatně od žaludku. Ve chvíli, kdy vás odpojej z kapačky a pošlou vás domů, tak musíte žít dva tejdny s tim, že je vám strašně špatně od žaludku, a že jste strašně unavený a všechno vás bolí. Na nevolnost mi hodně pomáhala vychlazená Cola. Pamatuju si, jak mi bylo fakt špatně a ležela jsem v nemocnici, máma mi po lžičkách dávala tu Colu. Obecně se říká, že pomáhaj studený věci, protože s chemoterapií se hodně pojí takový „horko v žaludku.“
Ovlivnila nějak rakovina vztah k tvému tělu?
Určitě mám ke svýmu tělu větší respekt, protože nejenom, že si uvědomuju, jak dokázalo tu rakovinu překonat, ale taky kolik věcí se tam podvědomě děje, pro to abychom byli naživu. Zároveň mám ze svého těla trochu strach, protože moje tělo vytvořilo rakovinu, nebylo to z nějakýho vnějšího podnětu. Je to pro mě těžký, protože najednou vím, že je k tomu moje tělo nějak náchylný a může se to třeba stát znova. To je hodně strašidelný. Z vizuální stránky mám naopak svoje tělo radši než dřív. Mám pocit, že mi tolik nezáleží na kráse. Přijdou mi důležitější jiný věci a moje tělo má důležitější funkce, než abych byla krásná. Mám velkou jizvu na břiše, ale jsem na ní hrdá a jsem ráda, že jí tam mám.
Dokážeš popsat, jestli ti rakovina přinesla i něco pozitivního?
Teď je těžký vnímat, co mi rakovina přinesla pozitivního, protože pořád vnímám ten její negativní vliv. Myslím si, že v něčem jsem díky ní víc odolná a tolik mě třeba netrápěj věci, co mě trápily předtím. Říká se, že lidi, který maj rakovinu v takhle nízkym věku jsou vyspělejší a tak, což je určitě pravda. Byl to čas, kdy jsem se mohla věnovat něčemu, co mě baví, takže jsem hodně vyráběla. Začala jsem taky psát poezii o mojí zkušenosti, což mi hodně pomáhá pracovat s mejma pocitama ohledně rakoviny. Ukázalo mi to, jak moc lidí v mym okolí jsou ochotný tu pro mě doopravdy bejt, i když je nejhůř. Pomohlo mi to uvědomit si, co chci opravdu dělat, protože teď ode mě nikdo nic neočekává. Mám víc času se zamyslet nad tím, co chci, co mě baví a co mi fakt přináší radost a co ne.
Alžbětina tvorba:
rozloučení
lidi rádi věci pojmenujou,
ale pak ty jména nechtěj řikat nahlas
ona
vyslov její jméno,
podívej se jí do očí,
že ty to nedokážeš?
to já, já ji musela držet za ruku,
ležela u mě v posteli,
šeptala mi, že se nepustí
dusila se a sípala
a nechápala co to do ní lejou
pak odešla
ale možná se zase vrátí,
až se budu mít dobře,
až bude zase jaro
vyslov její jméno,
přivolej ji k sobě.
otevři jí dveře a doprovoď ji domů.
třeba už se nevrátí
a já se budu mít dobře
a bude zase jaro.
Co bys chtěla předat vrstevníkům ve stejné situaci?
Přijde mi hodně důležitý bejt trpělivej se svým tělem. Občas může bejt frustrující, že naše tělo nedokáže dělat to, co dřív dělalo, a že nám přináší vlastně hrozně bolesti, a že nás vůbec dostalo do tý situace na prvním místě. Takže si myslim, že je důležitý si bejt vědom toho, že pracuje na tom, aby nám zase bylo líp. Asi je taky důležitý si naplánovat, co budete doma dělat. Něco, co víte, že vás bude bavit. Může to bejt i příležitost na to vyzkoušet něco novýho. To mě osobně udrželo na nohou, že jsem prostě jenom neležela a snažila jsem se něco dělat. Vím, že to zní strašně banálně. Ale občas je těžký se zvednout z postele.
***
Přála bych si, aby z tohoto rozhovoru vzešlo zamyšlení každého čtenáře, který o něj zavadil. Častokrát si nejsme vědomi velkých i malých věcí, co náš život tak hluboce obohacují. Naše hodnoty jsou centrovány na malichernosti a jsme zahleděni do sebe samých. Zkusme si dělat radost, zkusme se mít rádi a zkusme si vážit zdraví na prvním místě. Když není zdraví, najednou je vše ostatní to tam. Děkuji Bětce za sdílení její cesty. Ona sama je mi neskutečnou inspirací. Rozhodně si nemyslím, že její osoba je definována rakovinou, ale určitě to ukázalo její vnitřní sílu a schopnost bojovat. Dokud si něčím takovým neprojdeme, nemáme možnost plného pochopení, ale je důležité tu být a snažit se chápat. Buďme chápaví, pomáhejme a milujme.
Alžběta Hornová
Udělám ti na kafe žirafu